Milánské futuristické výstaviště letos otevřelo své brány už po pětapadesáté. Organizátoři logem připomněli toto malé jubileum. Vytvořili ho propojením obrázku z roku 1961 a čísla 55.

A když už jsme u čísel, přidám trochu statistiky.
V roce 1961, na 11.000 m2 vystavovalo 328 firem. Jejích výrobky vidělo asi 12 tisíc lidí. Dnes, po více než půl století, milánské výstaviště připomínalo spíš mraveniště a trhalo rekordy. Vystavovalo zde 2 407 firem. Své projekty ukázalo 650 designéru mladších 35 let, a celou krásu vidělo více než 370 tisíc návštěvníků.

Díky aplikaci v mobilním telefonu, jsem zjistila další zajímavá fakta.
Ve čtyřech pavilonech s kuchyňským nábytkem, ve dvou plných koupelen a deseti s designem jsem ušla 36 kilometrů, což bylo skoro 50 tisíc kroků.

Také jsem nafotila přes 1800 fotek, nasbírala 60 kilogramů katalogů a zničila dvě příruční zavazadla. Jedno je naštěstí v záruce. Akorát při reklamaci nesmím přiznat jeho milánský osud.
No a co nám přineslo letošní iSaloni?
Eurocucina, což je mezinárodní výstava kuchyní, ukázala trendy pro následující dva roky. Více o kuchyních se dozvíte v samostatném blogu. Teď by to bylo moc dlouhé :).

Eurobagno předvedlo koupelny. Všechny strašně podobné. Ani jsem nemohla poznat, zda frčí kulaté nebo hranaté tvary. Aspoň člověk má jasno. Zařídí si koupelnu dle vlastního vkusu a rozhodně bude in :). Všechna zrcadla byla podsvícená a skoro všechen nábytek závěsný.

A tak jsem se koukala po neobvyklých věcech.

Jo a přehlídka topných těles byla skvostná, ale o tom zase v jiném článku.

Už tradičně vypouštím pavilony 1,2 a 3. Patří totiž honosnému nábytku a prozatím mi nikdy nezbyl čas a ani síla. Možná někdy…
Zbytek veletrhu patřil většinou sedacímu nábytku.
Sedačky byly všude a pěkně pohodlné, polohovací, měkoučké.

Letos jsem vzala sebou manžela. Moje kamarádka designérka, se kterou pravidelně jezdím, čeká miminko a tak jsme nechtěly riskovat narození Amálky v designovém prostředí. I když, bylo by to krásné…..
Manžel jako doprovod měl několik výhod. Dával pozor na můj stravovací a pitný režim, tahal zavazadlo, pomáhal, když vázla komunikace v angličtině. A také se ukázalo, že může sloužit jako pokusný králík. I přes veškerou lásku, kterou ke mně cítí, nebyl schopný sdílet stejné nadšení. A tak jsem si všimla, že vždy po pár metrech chůze hledá místo kde se uvelebí a počká, než nafotím dalších padesát fotek. Využila jsem tento fakt k vyzkoušení pohodlí a funkčních vlastností sedacího nábytku.
Díky tomu jsem se dozvěděla, že sedačky Living byly nejpohodlnější a že firma Hastens má nejen velice kvalitní postele ale také výborný marketing. U výrobce sedaček San Marco byl předmětem obdivování automatický systém polohování sedací části.

Židličky byly různé, barevné, kovové, plastové…… A ani nevím, co si o nich mám myslet.  Většina židlí působila křehce. Tenký nožky, malá sedací plocha. Taková ta dominantní paní židle se naprosto vytratila. Pohodlné byly čalouněné, to je fakt. Ten zbytek, designově pěkný a originální, ale, nevím……teplo u jídelního stolu si představuji trochu jinak.

Firma Magis představila nádhernou kolekci a originální kousky.

Stolky byly krásné. Většinou kulaté, menší. V párech nebo trojicích a v různých výškách. Nápad je to dobrý.  Občas je fajn, když si každý může přisunout svůj kousek stolu tak jak potřebuje.

Obývací stěny a úložné prostory připomínaly stavebnice. Výrobci se předváděli v umění jak poskládat otevřené a zavřené moduly a vytvořit co nejzajímavější kombinaci. Vše samozřejmě závěsné.

Barvám vévodila zelená a různé odstíny žluté.

Salone satelite, místo kde mladý designéři ukazují svůj talent, byl, naprosto dokonalý. Rozhodně si zaslouží svůj vlastní blog.

A letošní favorit? Ani nevím, spíš jsem byla ráda, když jsem v záplavě sedaček našla nějakou ujetou, pardon, něčím zajímavou a výjimečnou věc :).

Tak za rok zase :).