Mám ráda design, miluji navrhování. Ze všeho nejraději vytvářím dětské pokoje. Není nad upřímnou dětskou radost. Pečlivě vybírám každý detail a ladím poslední věc tak, aby to vypadalo co nejlíp. No a někdy se zastavím, vrátím o dva roky zpět a vzpomenu na děti z trochu jiného světa. Děti Bangladéše.

Měla jsem neuvěřitelnou příležitost poznat tuto zemi a uvědomit si spoustu věcí, které většině z nás vůbec nedochází.

Hlavní město Dháka má 17 milionů obyvatel. Většina žije na ulici, včetně dětí. Spousta z nich se nedožívá vysokého věku, anebo jsou na tom existenčně neuvěřitelně špatně. Následkem toho je obrovský počet sirotků. Říkají, že když je období dešťů a záplav, spousta z nich se utopí. Říkají tomu přírodní selekce. Děsivé.

Nic méně nepotkala jsem ani jedno dítě se smutným, nudným a otráveným výrazem v očích. Všechny měly neuvěřitelnou jiskru a vyzařovali něčím pozitivním. Byly veselé, bezprostřední, plné naděje… Neumím to popsat, ale vím, že toto už začínám postrádat ve světě, kde žije jen hrstka nás vyvolených. Nevím, zda jsme si vědomí toho, co máme a zda neztrácíme cestu k podstatě, anebo jí už neumíme najít. Ani nevím, zda se umíme zastavit, aspoň na chvilku.

A tak v mém srdci navždy zůstanou… Tříletý kluk co stál na ulici a vesele zpíval a tancoval, miminko na zahradě v lavóru, kluci co prodávali kytky v parku a spousta dalších.

Podívejte se na jejích fotky, zastavte se na chvíli a uvědomte si, že spoustu věcí co dnes a denně řešíme, nestojí ani za starou vindru.