Moc jsem toho nenaspala. Časovým posunem to nebylo. V žilách mi proudil adrenalin a nemohla jsem se dočkat dalšího dne. Ovšem, vyskočit z postele byl trochu problém. I přes pohodlné rovné boty jsem cítila každý milimetr chodidel. Ještě, že jsem si sebou vzala Aulin.
 
Venku bylo nádherně. Rozhodla jsem se, že půjdu pěšky. I přes bolavé nohy jsem to považovala za dobrý nápad. A skutečně  byl. Zhruba v půlce cesty stál nádherný buddhistický chrám. Odbočka byla jasná. Na nádvoří jsem hodila minci do něčeho, co připomínalo obrovskou čajovou konvici, udělala pár fotek, pohladila kámen pro štěstí a v duchu vyslovila přání, které se pak určitě splní. Alespoň to tak bylo napsané na informační tabuli. Cesta směrem k výstavišti vedla přes obrovský park. Bylo docela teplo a uvítala jsem stín obrovských stromů. A pak jsem jen nasávala. Tolik pozitivní energie jsem dlouho necítila. Park byl plný tančících a zpívajících lidí. Děti vesele utíkaly za mýdlovými bublinami a … prostě nádhera. Nechtělo se mi ven. V duchu jsem si slíbila, že se sem určitě vrátím, sednu do kavárny u jezírka, dám si skvělý čínský čaj a budu tupě zírat na třpytící se zlaté rybky. Samozřejmě jsem to nestihla.
 
Šla jsem dál a už mi bušilo srdce. Šanghajské výstaviště, v celé své kráse stálo opět přede mnou. Tentokrát jsem věděla kam. Doleva a v klidu. Po prvních pár metrech jsem si řekla, že dnes to bude rychlé. Levá strana výstavy začínala čínským nábytkem v honosném stylu. Nechci nikoho urazit, ale bylo to tak trochu kýčovité.  U první zatáčky jsem změnila názor. Dánský nábytek, anglické tapety, nádherné koberce, oblíbený beton a další skvělé věci poutaly mou pozornost pěkných pár hodin.
 
A zase to bylo inspirativní ve všech směrech. Slyšela jsem zajímavý názor jednoho, zřejmě zkušeného výrobce nábytku. Řekl: „ Víte, ceny nábytku jsou jako rádio. Dle přání a možností zákazníka je buď ztlumíte anebo zesílíte“. Potkala jsme Antonia, Španěla co bydlí v Pekingu. Chlubil se, že jeho firma vybavila byt Jackie Chanovi. Byl velice sympatický, tak jsme si vyměnili vizitky a slíbili, že si dáme kafe, až se jednou potkáme, samozřejmě kde jinde než v Pekingu. Největší vychytávkou druhého dne byly nástěnné hodiny jménem “Time Killer“. Pohybující se pila budila dojem, že každou chvíli přeřízne pařez, na kterém byly hodinové ručičky a tak zabije čas … navždy.
 
Po celém dni prohlídek, výměny vizitek, sbírání katalogů a rozhovorů se zajímavými lidmi, jsem, s těžkým srdcem musela opustit tuto nádhernou výstavu. Čas vypršel i bez “Time Killera“, už se totiž zavíralo.
Tak snad někdy opět na viděnou …